Le Guin Ursula Kroeber (EN) — Leva ruka tmy

Тут можно читать онлайн книгу Le Guin Ursula Kroeber (EN) - Leva ruka tmy - бесплатно полную версию (целиком). Жанр книги: Социально-философская фантастика. Вы можете прочесть полную версию (весь текст) онлайн без регистрации и смс на сайте Lib-King.Ru (Либ-Кинг) или прочитать краткое содержание, аннотацию (предисловие), описание и ознакомиться с отзывами (комментариями) о произведении.

Leva ruka tmy
Язык книги: Чешский
Язык оригинальной книги: Английский
Издатель: Argo-Panda
Год печати: 1995
ISBN: 80-901829-3-3
Прочитал книгу? Поставь оценку!
0 0

Leva ruka tmy краткое содержание

Leva ruka tmy - описание и краткое содержание, автор Le Guin Ursula Kroeber (EN), читать бесплатно онлайн на сайте электронной библиотеки Lib-King.Ru.

Nas model sociosexualni interakce tady proste neexistuje. Gethenane na sebe nepohlizeji jako na muze a na zeny. Tuto predstavu nas mozek tezko prijima. Vzdyt prvni otazka, kdyz se narodi dite je…Nepredstavujte si Gethenany jako,to'. Oni nejsou bezpohlavni. Jsou schopni plozeni: v prubehu kazdeho sexualniho cyklu se na dobu trvani tohoto cyklu mohou vyvinout jednim ci druhym smerem. Nic neni dano fyziologicky, a tak matka nekolika deti muze byt otcem nekolika dalsich.Neexistuje tu rozdeleni lidi na silnou a slabou polovinu, na ochrance a ochranovane. Clovek je tu respektovan a posuzovan jen jako lidska bytost. Gethenanovi nemuzete prisoudit roli muze nebo zeny a sami k nemu zaujmout odpovidajici roli v zavislosti na svych predstavach o interakci mezi osobami stejneho nebo opacneho pohlavi. Pro Terrana je to udesny zazitek…

Leva ruka tmy - читать онлайн бесплатно полную версию (весь текст целиком)

Leva ruka tmy - читать книгу онлайн бесплатно, автор Le Guin Ursula Kroeber (EN)

Ursula Le Guinová

Levá ruka tmy

Věnováno Charlesovi sine quo non

Z Polních poznámek Ong Tot Oppong, průzkumnice první ekumenické výpravy na Gethen/Zimni planetu, Cyklus 93 E.R.I448

Náš model sociosexuálni interakce tady prostě neexistuje. Getheňané na sebe nepohližeji jako na muže a na ženy. Tuto představu náš mozek těžko přijímá. Vždyť první otázka, když se narodí dítě je…

Nepředstavujte si Getheňany jako 'to'. Oni nejsou bezpohlavní. Jsou schopni plozeni: v průběhu každého sexuálního cyklu se na dobu trváni tohoto cyklu mohou vyvinout jedním či druhým směrem. Nic není dáno fyziologicky, a tak matka několika dětí může být otcem několika dalších.

Neexistuje tu rozdělení lidi na silnou a slabou polovinu, na ochránce a ochraňované. Člověk je tu respektován a posuzován jen jako lidská bytost. Getheňanovi nemůžete přisoudit roli muže nebo ženy a sami k němu zaujmout odpovídající roli v závislosti na svých představách o interakci mezi osobami stejného nebo opačného pohlaví. Pro Terrana je to úděsný zážitek…

ÚVOD

Vědeckofantastická literatura je často označována a dokonce definována jako extrapolační. Má se za to, že autor science fiction uchopí nějaký rys nebo jev současného světa, kvůli dramatickému účinku ho očistí a umocní, a zasadí ho do budoucna. „Jestliže se děje tohle, tak se stane tohle." Předpovídá se. Metody a výsledky se v mnohém podobají metodám a výsledkům vědce, který dává myším do potravy velké dávky čisté a koncentrované přísady, aby předpověděl, co se může stát lidem, kteří to v malých dávkách konzumuji po dlouhou dobu. Zdá se, že téměř nevyhnutelným výsledkem je rakovina. Zrovna tak jako výsledkem extrapolace. Přísně extrapolační díla science fiction dospívají ve své většině tam, kam dospívá Římský klub: někam mezi postupný zánik lidské svobody a totální vyhynutí pozemského života.

Tím lze vysvětlit, proč množství lidi, kteří science fiction nečtou, o ní hovoří jako o „únikové", ale když se jich ptáte dále, připouštějí, že ji nečtou proto, že „je tak deprimující".

Skoro všechno, co je dovedeno do svého logického extrému, se stává deprimující, ne-li přímo karcinogenní.

I když je extrapolace jedním prvkem science fiction, v žádném případě v ní naštěstí není tím nejdůležitějším. Je příliš racionální a zjednodušující na to, aby uspokojila imaginativního ducha, ať už spisovatelova, nebo čtenářova. Změna je koření života.

Tato kniha není extrapolační. Chcete-li, můžete ji číst, jakož i spoustu další science fiction, jako myšlenkový experiment. Řekněme (říká Mary Shelleyová), že jeden mladý lékař stvoří ve své laboratoři lidskou bytost; řekněme (říká Philip K. Dick), že spojenci prohráli druhou světovou válku; řekněme, že toto nebo tamhleto je takové nebo onaké, a uvidíme, co se stane… V takto koncipovaném příběhu se nemusí nutně obětovat morální složitost vlastní modernímu románu ani v něm automaticky nehledejme slepou uličku; myšlenka a intuice se mohou volně pohybovat v mezích daných pouze podmínkami experimentu, které mohou být opravdu široké.

Cílem myšlenkového experimentu, v tom pojetí, v jakém tohoto terminu užil Schródinger a jiní fyzikové, není předpovědět budoucnost – nejslavnější Schródingerův myšlenkový experiment v podstatě dokazuje, že „budoucnost" se na kvantové úrovni předpovědět nedá - ale popsat realitu, současný svět.

Vědeckofantastická literatura nepředvídá; popisuje.

Předpovědi vyslovují proroci (zdarma); jasnovidci (kteří si obvykle něco naúčtují, a jsou tudíž ve své době ceněni více než proroci); futurologové (se stálým platem). Předvídání je záležitosti proroků, jasnovidců a futurologů. Není záležitostí romanopisců. Romanopiscovou záležitosti je lhaní.

Meteorologická stanice vám řekne, jaké bude příští úterý, a Randova korporace vám řekne, jaké bude jedenadvacáté století. Nedoporučuji vám, abyste takové informace požadovali od spisovatelů krásné literatury. Oni usilují jedině o to, aby vám sdělili, jací jsou oni a jací jste vy, co se právě děje, jaké je právě počasí, dnes, v tomto okamžiku, déšť, slunečné, podívejte! Otevřte oči, poslouchejte, poslouchejte! Tohle sdělují romanopisci. Ne že by vám fikali, co uvidíte a uslyšíte. Oni vám mohou pouze vyprávět, co viděli a slyšeli ve své době a ve svém světě, z toho třetinu prožili ve spánku a snění a další třetina spočívá ve vyprávěni lží.

„Pravda versus svět!" – Ano. Samozřejmě. Autoři krásné literatury touží, alespoň v povznesenějších okamžicích, po pravdě:

poznat ji, vyslovit ji, sloužit ji. Jenže se k ni stavějí nějak podivně a scestně, vymýšlejí si postavy a události, které nikdy neexistovaly a nestaly se a ani existovat nebudou a nestanou se, a rozvíjejí své nápady do podrobnosti a s notnou dávkou emoci, a když ten soubor lží sepíší, prohlásí: Tak! A toto je pravda!

Aby něčím podložili to předivo lží, klidně sáhnou po nejrůznějších skutečnostech. Popíší třeba věznici v Marshalsea, která skutečně existovala, nebo bitvu u Borodina, ke které opravdu došlo, nebo proces rozmnožování nepohlavní cestou, který se v laboratořích skutečně provádí, nebo rozpad osobnosti, o němž se skutečně zmiňuji učebnice psychologie, a tak dále. Pod tíhou ověřitelného místa, události, jevu, chováni čtenář zapomíná, že čte pustý výmysl, historii, která se neodebrala nikde jinde než v blíže neidentifikovatelné krajině, v autorově mysli. Když čteme nějaký román, jsme vlastně vyšinutí – praštěni. Věříme v existenci lidi, kteří nejsou, slyšíme jejich hlasy, sledujeme s nimi bitvu u Borodina, můžeme se stát i Napoleonem. Do normálu se vracíme (ve většině případů) se zaklapnutím knihy.

Je se tedy čemu divit, že žádná vskutku vážená společnost neprojevovala nikdy důvěru svým umělcům?

Naše společnost se však potýká s potížemi a zmatky a hledá vodítko, a tak někdy vkládá ve své umělce naprosto mylnou důvěru a užívá jich jako proroků a futurologů.

Neříkám, že umělci nemohou být vizionáři, obdaření božským vnuknutím: že je nemůže naplnit posvátná úcta a skrze ně promlouvat Bůh. Nebyli by umělci, kdyby nevěřili, že se tohle stává, kdyby nevěděli, že se tohle stává, protože sami uvnitř pocítili Boha, jak jim vede jazyk, ruce. Třeba jenom jedenkrát, jedenkrát za život. Ale jedenkrát stačí.

Nechtěla bych ani tvrdit, že jedině umělec je takto vyvolený, jedině on vleče toto těžké břímě. Vědec je další, kdo pracuje ve dne v noci, kdo se připravuje, když spí i bdí, na boží vnuknuti. Už Pythagoras věděl, že Bůh může oslovit v geometrických tvarech stejně jako v podobě snů; v harmonii čistých myšlenek stejně jako v harmonii zvuků; v číslicích stejně jako ve slovech.

Jenže právě slova způsobují těžkosti a zmatek. V současné době se po nás chce, abychom považovali slova za užitečná jen z jednoho hlediska: jako znaky. Naši filozofové, někteří z nich, by z nás nejraději vymámili souhlas, že slovo (věta, promluva) má hodnotu jen za předpokladu, že má jeden jediný význam, že poukazuje na jedinou skutečnost, která je srozumitelná racionálnímu intelektu, logicky správná a – pokud možno – kvantifikovatelná.

Apollón, bůh světla, rozumu, úměrnosti, harmonie, čísel – Apollón oslepuje všechny, kdo přehánějí božské uctíváni. Nehleďte přímo do slunce. Odskočte si tu a tam na momentík do tmavého výčepu a dejte si pivo s Dionýsem.

Mluvím o bozích, ale jsem ateistka. Ale jsem také umělkyně, a proto lhářka. Pochybujte o všem, co říkám. Říkám pravdu.

Jediná pravda, kterou dovedu pochopit nebo vyjádřit, je z hlediska logického lež. Z hlediska psychologického symbol. Z hlediska estetického metafora.

Je báječné, když vás zvou k účasti na futurologických kongresech, kde systémová" věda předvádí své grandiózní apokalyptické grafy, když vás noviny žádají o názor, jaká bude Amerika v roce 2001, a tak podobně, ale je to strašlivé nedopatření. Já píši science fiction a science fiction není o budoucnosti. Já nevím o budoucnosti o nic víc než vy, a s největší pravděpodobnosti vím ještě méně.

Поделиться книгой

Оставить отзыв